Listopadoví Vyzvědači očima staňáků

Letošní 14. místo na Vyzvědačích není zrovna úspěch, těšit nás ale může fakt, že se našly ještě 3 horší oddíly :D O co hůř nám to šlo v Mladé Boleslavi, o to více jsme se teď rozepsali :)

Na Vyzvědačích nás nebylo mnoho. Blížil se začátek hry a všem už byla hrozná zima. Lukáš nám vydal otázky a začali jsme běhat pro odpovědi a hlídat štáb. Všichni doufali, že nás nikdo nenajde a že to snad uhlídáme. Bylo to divný běhat v parku, kde byli samí pejskaři. Nikdo tam moc neběhal. Byla nám čím dál tím víc zima a doufali jsme, že brzy půjdeme do školy. Už se blížil konec, tak jsme se začali o trošku více snažit. Stejně nám to nebylo nic moc platný, ale skončili jsme na krásném 14. místě. Doufáme, že to doženeme na jiných akcích. (Adélka)

Letos na vyzvědačích to pro nás Staňáky nebylo úplně lehké. Zatímco jiné oddíly složily tři družstva s klidem, my jsme měli potíže postavit jedno. Hráli jsme ve 3. kole a to už za tmy. Když začala hra a já si vytáhla otázku, doufala jsem, ať je co nejblíže k našemu území. Omyl, byla v té nejdelší ulici, která se na mapě vyskytovala. Naštěstí měla stejnou cestu i vedoucí Kačka, která doprovázela malou Týnku a Barču. Šly jsme už po cizím území a pořád se otáčely a rozhlížely. Říkala jsem si, že to vypadá dobře, že tu asi nikdo nehlídá, přece jenom byl teprve začátek hry a tak se mohlo družstvo seknout ještě ve štábu. Jenže najednou za námi vyběhly dvě holky. Kristýnku a Barču chytly, ale já jsem utíkala dál, až to vzdaly. Musela jsem se zastavit a podívat se do mapy, jelikož jsem vyběhla do nějaké postranní uličky. Přede mnou šel nějaký pár a kluk měl zlomenou nohu. Nějak jsem to neřešila, musela jsem se co nejdříve rozhodnout, kudy půjdu zpátky do ulice, kde potřebuji odpovědět na otázku. Koukám, koukám, najednou se za mnou rozeběhly, nebyl to pár ale další dvě holky. Dobrý převlek se zlomenou nohou. Utíkala jsem zpátky, ale tam mě už chytly holky co za mnou utíkaly předtím. Musela jsem jim tedy odevzdat otázku a odejít z území na svoje. Holkám z Chippewy se hold nedá utéct! (Míca)

Po nějaké době hraní jsem potkala Mícu, která se musela dostat až na konec zeleného území. Nevěděla kudy jít, tak jsem se rozhodla, že ji doprovodím a ukážu jí, tu nejrychlejší cestu. Potom co jsme prošly přes náměstí, jsme se podívaly na mapu a rozhodovaly jsme se, jestli půjdeme podchodem a změtí cestiček přes park, nebo jestli půjdeme na konec jedné ulice a tam zahneme doprava. Samozřejmě jsme si vybraly tu lehčí cestu. Zahnuly jsme do ulice Rybničná a šly rovnou za nosem. Šly jsme poměrně dost daleko. Bylo nám sice divné, že odbočit doprava nešlo, protože nám stály v cestě panelové domy a různé druhy obchodů a restaurací, ale nějak jsme se tím netrápily a šly jsme pořád dopředu. Asi po 20 minutách co jsme šly pořád rovně, už nám to začalo vrtat hlavou. Ať jsme se dívaly kamkoliv, nikde jsme nemohly najít název ulice, nikde to napsané nebylo, takže jsme nevěděly, kde jsme. Asi 100x jsme si prohlížely mapu, ale nikde jsme neviděly jinou cestu. Došly jsme až na křižovatku. Už jsme začínaly lehce panikařit. Na mapu jsme se podívaly ještě několikrát. Ale mapa nám byla k ničemu. Potom co Míca objevila směrník, jsme zjistili, že nejsme v ulici Rybničná, nýbrž na hlavní silnici T.G. Masaryka. Zachovaly jsme klidnou hlavu a snažily se najít nejrychlejší cestu na zelené území. Na mapě byly zakreslené schody. Snažily jsme se je najít. Marně. Usoudily jsme, že se raději vrátíme po hlavní ulici zase zpátky na náměstí, než se ztratíme ještě víc. Nechápala jsem, kam ty schody mohly zmizet. Ale pochopila jsem to cestou zpátky, potom co jsme je našly. A navíc jsme se dozvěděly, že jsme se dostaly mimo mapu. Celý náš neplánovaný „výlet“ trval asi 40 minut. Jsme prostě holky šikovný… :) (Míša)

Jak už asi všichni vědí, letos nás na Vyzvědačích nebylo mnoho. Blížila se hra a já se rozhodl už dávno předtím, že budu ve štábu. Přeci co je na tom, sedět někde schovaný a vydávat otázky a dávat do obálky otázky chycené. Hra začala a já stál u nějakého baráku za křovím s večerníčkovskou čepičkou na hlavě. Dal jsem otázky zbytku týmu a čekal, kdo přiběhne s tím, že chce novou, že ho někdo chytil a nebo mi dá otázku chycenou. Vždy když jsem slyšel, že se někdo blíží ke štábu doufal jsem, že to není někdo z jiného týmu. Vždy to ale byl někdo od nás.Tak jsem tam tak stál a slyšel jsem další kroky a viděl nějakou cizí tvář. Lekl jsem se, že nám někdo objevil štáb, ale oddychl jsem si, když jsem zjistil že je to Kuba, který nehrál a jenom hru dokumentoval a přišel se mě jenom vyfotit, jak tam mrznu. Blesk mě ozářil natolik, že než jsem se stačil vzpamatovat, byl konec hry a já mohl jít konečně do školy, kde nemrzlo. (Lukáš)