Zpověď matky nadšené Hořcovou výzvou

 /  Ondra Šejtka

Zde je velmi milé čtení od Martiny Jánské, maminky Denise a Laurinky, kteří se do Hořcové výzvy obuli skutečně s velkou parádou. Je to moc milé čtení! Martino, díky!

„Tak co, zkusímte ten potok?“, ptám se Denise a Laury na břehu Černovického potoka. Voda vypadá trochu zakaleně, na břehu všude kolem nás leží polehlá tráva jako důkaz teprve nedávno skočené zimy, stromy jsou holé a je díky tomu vidět daleko za potok až k obzoru.

„Mami, tak se ale vykoupeme pořádně a celí,“ říká mi přesvědčivě Laura. Ještě netuší jak bude voda studená. V létě se totiž v tomhle potoce koupeme a tak jí přijde zcela logické, že se i teď vykoupe.

Neříkám nic, pozoruje je jak si sundavají boty, ponožky a tepláky. Ty si nakonec Denis nechá a jen si je vyhrne hodně vysoko nad kolena. Přistupují velmi opatrně k nízkému zábradlí vedoucímu do vody, jsou tam malé kovové schůdky, po kterých se dá dobře sestupovat. Laura je odvážnější, jde a jde, až má vodu skoro po kolena. Denis se dost rozmýšlí, namočí opatrně jednu nohu a hned piští. Voda je opravdu studená. Počkám, až jsou oba na stejném schůdku a s připraveným telefonem v ruce začnu odměřovat 2 minuty. Odpočítávám jim to. První minuta je dlouhá. Oba chvílemi piští, volají Mamíííí, nadzvedávají nohy a přešlapují na schůdku. Ale čas krásně plyne a za chvíli už odpočítávám deset, devět, osm, sedm a tak dále až k jedničce. Vylézají na břeh a jsou nadšení, že to zvládli, že vydrželi, že i přes tu hroznou zimu z vody neutekli. A já jsem nadšená s nimi.

Sraz je za šera před Výstavištěm. Je tu hodně skupinek a hloučků, všichni jsou sportovně oblečení, tenké bundy, reflexní šátky, srdečně se spolu baví. Fotíme se a přesouváme na start. Lidí je tu tolik, že se bojím, aby se mi Denis v tom davu neztratil. Procházíme kolem bubeníků, kteří svým uměním vyvolávají tu pravou soutěživou atmosféru, jdeme pod nafouknutou obří bránou a najednou je odstartováno! Celý chumel lidí se dává do pohybu, všichni svítí čelovkami, šustí bundy a nohy o sebe, běžíme s davem. Blížíme se k ukazateli dvou tras – 2,5 kilometru a 5,5 kilometru. Zahneme doleva a vybíráme tak tu kratší trasu. Už jen jdeme, pozorujeme lidi před sebou i za sebou, zastavujeme u lavičky a stoupáme si na ní. Pohled do tmy a tolik malých pohyblivých světýlek je uchvacující. Opravdu jako roj světlušek.

A máme hned několik úkolů splněno – přispěli jsme na dobrou věc, strávili v noci dvě hodiny venku a uběhli 2 kilometry. Hned to zadávám cestou domů do mobilu, sleduji pořadí dětí v Denisově oddíle a celkové pořadí oddílů. V duchu obdivuji všechny, kdo se pouští do plnění úkolů a zejména ty, kterým body za splněné úkoly naskakují geometrickou rychlostí. Zejména kmety. Jak to vše stíhají ke svému studiu a běžným povinnostem.

Denise a Lauru hecuju sem tam, čtu jim postupně úkoly za jeden bod, za dva body a tak dále. Vždycky najdeme něco, co by děti mohly splnit. Líbí se mi ta rozmanitost, něco se líbí víc Lauře a něco zas Denisovi, nemají splněné úplně ty samé úkoly, ale samozřejmě takové nepoužívání výtahu nebo eskalátoru to pochopitelně mají oba – bydlíme v domě bez výtahu a když používáme prostředky hromadné dopravy jezdíme téměř výhradně tramvají.

Hořcová výzva je paráda! Nepřeberné množství nápaditých úkolů, které vedou děti k činnostem, jež bychom si všichni přáli, aby dělaly zcela automaticky. Posilují jejich pocit sounáležitosti s rodinnou, s kamarády, zájem o přírodu, která nás obklopuje, snahu o to být lepší člověk. Snad i po ukončení téhle pěkné výzvy budou děti odhodlané v některých úkolech pokračovat i bez bodového ohodnocení. Děkuji všem, kteří s touto myšlenkou přišli a lámali si hlavu nad vymýšlením jednotlivých úkolů, kteří povzbuzují děti i jejich rodiče k vytrvalosti a odhodlání plnit další a další výzvy. Je to výzva pro nás všechny, to každopádně!

Martina Jánská, maminka Laury a Denise

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*