Jak Bíbuš vzpomíná na Pleskoty…

Je 16:25, nastupujeme do autobusu. Nejdříve krosny, pak nastoupí děti.

,,My jsme ta skupina, 13 dětí, jeden dospělý a jeden student“

„To je od Vás sice hezké, ale Vy jedete autobusem, co přijede až po mně.“

Tak zase děti ven, krosny ven (cizí krosna, kterou jsme málem vzali, zase zpátky dovnitř). V Boleslavi máme mít jen 7 minut na přestup. Náš autobus vyjíždí o 18 minut později. Tak to asi nestihneme. Voláme Kačce, která jede autem, ta stojí na dálnici v koloně. Náš pan řidič se dálnici sice vyhýbá, ale stejně přijíždíme do Boleslavi o 40 minut později. Vlak do Libošovic odjíždí až v 19:32, tedy za hodinu a půl. V 18:48 jede vlak končící v Sobotce, zastávku před naším cílem, ale tím nakonec po dlouhém rozvažování nepojedeme, aby naše děti nemuseli jít o asi kilometr delší trasu. Zamáváme vlaku do Sobotky a dětem přinášíme asi nejrychleji tající zmrzlinu na světě. Všichni upatlaní od zmrzliny si hrajeme na ninji. Odjezd vlaku se blíží.

Nastupujeme do vlaku a vlak se rozjíždí. Sundaváme si krosny a nacházíme místa k sezení.

Přichází pan průvodčí zkontrolovat lístky. ,,Ale víte, že jedete opačným směrem?“

Tak teď už to víme. Další vlak by nám jel až za další 2 hodiny, tedy v 10 hodin večer. Vystupujeme na další zastávce, ale zase rychle si to rozmyslíme a zase nastupujeme zpátky do toho samého vlaku a jedeme směr Loukov, který je o něco blíž Pleskotům a kde vystupujeme a čekáme na vedoucí z ostatních oddílu, kteří se nabídli, že nás přivezou do Pleskot (výměnou za tříleté právo smát se tomu, jak staňáci cestují).

Po příjezdu do Pleskot už se jen rychle přivítáme s Kačkou, Kubíkem, Štěpánem a ostatními oddíly, najíme se a jdeme spát.

V sobotu dopoledne už to začíná, dopoledne děti hrají různé minihry (hutututu, bezkontaktní rugby,…). I když vítězit se nám nedaří, tak i snaha se cení a hlavně si to všichni užíváme. Po obědě, kdy si můžeme vybrat mezi buchtičkami se šodo, nebo rajskou, přichází na řadu orientační běh, v našem případě orientační chůze. Rozdělujeme se na dvě skupinky, 8 mladších dětí se vydává na kratší cestu, která končí na farmě, kde se děti po troše práce mohou povozit na koni. Sedm starších dětí (i když musíme přiznat, že to co u nás jsou oddílové starší děti, v jiných oddílech jsou děti nejmladší), se vydává na několikakilometrovou trasu s cílem najít co nejvíce míst vyznačených na mapě. Původní trasu, která by vedla až na Trosky sice rychle zavrhneme, ale i tak trasu novou  dlouhou něco přes 14 km zvládáme ujít za méně než 4 hodiny. Zatím to sice nevíme, ale díky tomuto výkonu nám patří 3. místo v orienťáku a dělené 5.-6. místo celkově, což je pro náš oddíl velký úspěch. Návrat z orienťáku slavíme večeří, což znamená další hromadou buchtiček a spoustou šoda.

Po večeři přichází na řadu slavné pleskotské casino, děti s větším či menším úspěchem sází pleskotské peníze v automatu, na ruletě a dalších přístrojích pleskotského casina. Za utržené peníze si mohou koupit nějaké dobroty, či je utratit v dražbě za všemožné ceny. Po casinu se již jen vyhlašují výsledky mezioddílového klání a všichni jdeme spát.

V neděli nás čeká už jen balení a odchod na vlak. Je horko, všichni máme na zádech krosny a cesta je dlouhá, nádraží je až 5 km daleko. Ale nakonec jsme to všichni zvládli. Kupujeme zmrzlinu, baštíme salátové okurky a čekáme na vlak. Nasedáme do vlaku. V Boleslavi máme mít jen pár minut na přestup, ale pan průvodčí nás ubezpečuje, že to stihneme. A opravdu jsme to stíháme. Pro jistotu se několikrát ujistím, že nastupujeme do správného vlaku. Ano je to opravdu on. Tak jsme to všechno zvládli. Můžeme jet domů.

Bíbuš