Jak jsme létali Andulou

Když mi před několika týdny zvonil telefon a jeden z tatínků našich dětí mi oznámil, že nám zařídil vyhlídkové lety letadlem, nechtěl jsem tomu příliš věřit. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Každopádně jsem tuto informaci přivítal s obrovským nadšením a jen se těšil, že naše dětičky nadšením zboří klubovnu. A také že ano!

Když nadešel den D, resp. sobota S, vyrazili jsme několika auty do Jaroměře, kde se ta paráda měla konat. Celou dobu jsme žili v nejistotě, protože nám počasí příliš nepřálo (je až s podivem, co všechno islandská sopka ovlivní) a nevěděli jsme do poslední chvíle, jestli k nebi vzlétneme. Ráno dokonce pršelo a tak jsme to už viděli černě. Po příjezdu na letiště se ovšem jako zázrakem počasí zlepšilo a my mohli téměř ihned skákat do letadla. No do letadla, prostě do klasické Anduly. Antonov An-2 – to byla ta kráska, díky které jsme mohli vidět nádrž Rozkoš, pevnost Josefov, Babiččino údolí, Ratibořice a spoustu polí, luk a lesů, to všechno z ptačí perspektivy. Mohli jsme také sledovat přistání přímo z pilotní kabiny, což se hned tak někomu nepoštěstí. Letělo se na několikrát, resp. na třikrát. Dokonce za námi přijelo i několik kamarádů Dakotů z České Lípy, aby si také užili ty krásné výhledy.

V letadle jsme se střídali s parašutisty, kteří neustále vzlétali a skákali dolů. Poslechli jsme si, jak se balí padák, jaké jsou specifika padákového skákání apod. Počasí vyšlo, zážitky byly obrovské. Celou dobu jsme s sebou měli asociační vlajku s hořcem, aby všichni viděli odkud vlastně jsme.

Celou sobotní akci jsme zakončili prohlídkou pevnosti Josefov v Jaroměři, která nás také obrovsky nadchla.

Tatínek, který to celé zorganizoval, pak jen na závěr pronesl, že to bylo super a že to na podzim budeme moci znovu zopakovat a že ti odvážnější si budou moci skočit i tím padákem. Je se na co těšit!

Nemohu ještě nevzpomenout naší cestu domů, kdy jsme na dálnici hulákali góóól, protože jsme právě přes Švédy postoupili do finále MS v hokeji.

Ondra