Máme to za sebou aneb Lucka vzpomíná na tábor

Neměli by děti už dorazit na večeři? Nezdrželi se v lese moc dlouho? Kde je těch třicet neustále se smějících dětí? A pak mi dojde, že tohle bude zase až za rok. Zase to uteklo rychleji než vloni. Sedím doma, okolo je ticho a klid a já z toho mám zvláštní pocit.

Z kuchyně nevidím všechny hry, všechny scénky a všechny místa, kde se jak děti, tak dospělí dokážou zabavit na celé dny. Ale každý den, kdy se všichni vrací do tábora, vidím nadšené výrazy, záchvaty smíchu a slyším milion historek o tom, kolik kdo nasbíral bodů, jak úžasně to všichni zvládli, jak se všichni skvěle bavili a jak i ti nejmenší dokázali svému týmu poradit nebo pomoct.

A i když jsou chvíle, kdy se nepohodneme, rozčilujeme se a něco se nám nelíbí, každý den se pozastavím nad tím, jak se k sobě všichni chovají. Když se někomu z mladších dětí stýská, vždycky se najde někdo z těch starších ale i mladších, který ho obejme, poplácá po rameni a nabídne, že si společně půjdou zahrát nějakou hru. Každou chvíli vidím, jak starší holky těm mladším zaplétají copy. Když všechny holky škrábou brambory, společně si zpívají a dokonce se najdou i kluci, kteří jim jdou dobrovolně pomoct. Kluci se chodí ptát do kuchyně, jestli nepotřebujeme nanosit dřevo, i když vůbec nemají službu.

Naše děti jsou prostě super. A to jsem ještě nemluvila o vedoucích, kteří to celé posouvají stále dopředu. Vymýšlejí nové hry, přistavují srub, opravují všechno, co nepřežije zimu, stěhují jak blázni kadibudky, protože nám pan kůrovec nechal zmizet les, přivážejí novou techniku, která nám všem ulehčuje práci a jsou schopní od rána do večera bavit děti, vymýšlet jim zábavu, natahovat plachtu na klouzání…a to všechno i přesto, že se jim chce šíleně, ale šíleně moc spát.

A nakonec stojíme všichni společně u závěrečného ohně, potom co nás vedoucí na nástupu totálně rozebrala svojí dojemnou řečí Bára, která zastupovala všechny děti. Stojíme kolem ohně, držíme se za ruce a potichu zpíváme Valčíček na rozloučenou. Od Ondrova prvního brnknutí do strun je slyšet  tiché vzlykání, a při sloce, kde se zpívá, že „tohle není loučení, ač chvěje se nám hlas“ už někteří prostě brečí tak, že to nejde zastavit. A je to nejhezčí moment, který tam můžete zažít.

Vidíte, že se tam všem líbilo, že se sešla skvělá parta lidí, že se všem bude stýskat a že ta dlouhá a náročná práce nebyla ani trochu zbytečná.

Lucka