Mapy, mapy, samé mapy aneb Vyzvědači v Kutné hoře

Plížím se temnou uličkou kutnohorského centra, tady někde bych měl najít odpověď na svou otázku. V dálce najednou slyším zběsilé kroky a rychle se přibližují, není čas na přemýšlení rychle skáču do nejbližšího stínu a trpělivě čekám. Mněl jsem štěstí nevšiml si mě, možná až okatě přeběhl místo, kde jsem se ukrýval. Chvilku jsem ještě vyčkával, zdali se nevrátí a pak jsem se vydal za svého úkrytu na další cestu.

To byla jedna z mnoha situací, ve kterých jsme se ocitli na mezioddílové soutěži Vyzvědači v temných uličkách, které pořádají Tom Dakoti.

Jako každý rok jsme letos vyrazili vybojovat Větev, vítěznou trofej za Vyzvědače, kteří se letos konali v Kutné Hoře. Hned po přestupu do vesnické adaptace příměstského vlaku jsem viděl všude samé známé tváře. Společně jsme dorazili ke škole, kde jsme se ubytovali. Skoro jsme neměli ani čas na oddych a hned jsme upalovali vybarvovat mapy, potřebné ke hře. Takové množství map, které jsme museli vybarvit, jsem ještě nikdy neviděl a doufám, že zase dlouho neuvidím. Když jsme se konečně dostali ze sevření barev byl už nejvyšší čas jít spát.

Sotva jsem usnul, už mě ráno budili a doslova mě táhli do školní auly, kdy se vysvětlovaly pravidla. Po rozdělení území jsme vyrazili na to své, abychom vymysleli záludné otázky pro soupeře.

A pak to konečně začalo. V půl 1 odpoledne se konečně spustilo 1. Ze 4 kol soutěže. Popřáli jsme tedy našim mladým hodně zdaru a vydali se do školy odpočívat před naším kolem. V 7 hodin jsme konečně přišli na řadu i my starší. Udatně, leč neúspěšně jsme soupeřili se snad i lstivějšími soupeři.

Po skončení všech kol se sečetly výsledky a hned večer bylo vyhlášení. Větev jsme sice letos nezískali, ale příští rok
se nám to určitě povede.

V neděli jsme si zašli na bowling, jako cenu útěchy a pak se vydali směr domov.

Pinďa