Slovensko – Polské hranice aneb nečekaný výlet do Tatralandie

 /  webmaster

Po delší odmlce máme k dispozici zajímavý článek od Fífy. Vzpomíná na naše prázdninové putování po Slovenko – Polských hranicích. Pokud chcete vědět, co je to Tatralandia, tak se začtěte níže :o)

Po loňském dobrodružství v rumunském Banátu jsme letos vyrazili ne až tak daleko. Naším cílem bylo Slovensko – Polské pomezí. Na naši cestu jsme se vydali v pátek večer kolem 18. hodiny. Na jedné benzínce, pár kilometrů za Prahou jsme pak měli sraz s Dakoťákama, s kterými jsme my Staňáci opět podstoupili celou tuhle akci.

Cestou na Slovensko jsme se již tradičně stavili v Brněnské Ikee, kde jsme nakoupili a pak si tam dali párek v rohlíku s bezedným kelímkem (a ne jeden). Na Slovensku jsme poté spali u jednoho zatopeného lomu, kde jsme se mohli vykoupat ve vyhřáté vodě a taky poslouchat, jak tam někdo celý večer hulákal „ PÝ TÝ”. Druhý den jsme dojeli do vesnice Nová Sedlica, kde jsme nechali jedno auto a vyráželi pěšky k Stužické Riece, kde jsme měli nocovat. Cesta byla ukrutná! Místo toho abychom si šli hezky po rovince, tak nás hned překvapil obrovský kopec s převýšením cca 800 metrů. Ze začátku byl strašně prudký, ale pak se to pěkně vybralo, takže to bylo trochu lepší, až na ty tuny bahna. Cestou jsme nabrali nějakou vodu z místní studánky a šli dál. Když jsme se na ten pahorek vydrásali, tak se nám pěkně ulevilo, ale jen do chvíle co jsme zjistili, že nás čeká pěkně strmé klesání. Po této cestě jsme konečně dorazili na místo odpočinku. Zde jsme se utábořili, dali si něco dobrého k večeři a čekali na Brkose s Tomkem než za námi dorazí, protože museli jet odvézt druhé auto na konec naší cesty do Dukelského průsmyku. Když se asi o půlnoci vrátili, tak nám vyprávěli, jak cestou potkali pohraniční policii, což vysvětlovalo, proč se vrátili tak pozdě. Policajti je zkontrolovali a pak se spolu dali do řeči o geocachingu, o tom jak tu žijí medvědi a vlci apod…

Ráno nám chlapi řekli, že včerejší kopec byla jen rozcvička a že kopec, který nás dneska čeká, bude to nejhorší stoupání a pak že to bude již v cajku. Tak jsme se nasnídali a „ráno” (asi v půl dvanácté) jsme se vydali do kopce. Cesta byla celkem dobrá, žádné bláto ani nic takového, prostě jen lesní cesta. Ten den jsme měli dojít na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny a pak někde najít místo na spaní. Když jsme se dostali až na vrchol, kde bylo to trojmezí, sundali jsme si ty zpocené trička a odpočívali, ale jen chvíli. Udělali jsme pár fotek a šli pro kešku, která stejně stála za prd, protože to byl nějaký kus papíru v igelitce. Dále jsme se vydali (již od prvního hraničního sloupku) po hřebeni, až pod vrchol Borščuk. Cestou jsme se zastavili u Sovětského pomníku, někde na jídlo, načepovali vodu u studánky, přešli Čerťaž a nakonec jsme se dostali až pod Borščuk, kde jsme se utábořili. Na ohni jsme si opekli buřty, ke kterým byla bramborová kaše. V noci byl pak pěkný slejvák, takže jsme udělali dobře, že jsme si napnuli plachtu nad spacáky.

Ráno jsme si dali chleba s nutelou, zabalili si a při odchodu (zase asi kolem půl dvanáctý) jsme tam našli medvědí stopy, ale před holkama jsme dělali, že medvědí nejsou. Když jsme se tedy vydali na cestu, tak nás hned čekalo stoupání do husté mlhy a do prudkého kopce. Poté jsme šli již po hřebeni, jen škoda, že jsme nic přes tu mlhu neviděli, protože tam byly krásné vyhlídky. Cestou jsme sbírali borůvky a maliny, takže jsme moc nehladověli a ani neumírali žízní, protože na Slovensku je hodně zdrojů vody. Ale blbé bylo, že jsme nevěděli, kolik jsme již ušli kilometrů, protože nám ten den chcípla GPSka, tak jsme se museli řídit očíslovanými patníky. Když jsme ten večer dorazili do Ruského Sedla, tak jsme šli do bivaku (malé dřevěné chaty), kde jsme se měli vyspat. Po našem příchodu začalo hned lít jako z konve, takže jsme se schovali do chatky, kde jsme museli být ještě s čtyřmi lidmi a jedním psem. Náhodou to byli češi a náhodou ta jedna holka se psem bydlí asi 50 metrů od naší klubovny a náhodou jeden chlap z nich hrál ve filmu „Obecná Škola” toho blonďatého kamaráda Edy. Tak si s nimi vedoucí pokecali, my děcka jsme zatím jedli špagety a pak se šlo spát.

Ráno byla ovesná kaše a pak se (tentokrát asi v jedenáct) vyrazilo do Balnice. Opět jsme vylezli na hřeben a chvíli po něm šli, ale pak jsme začali klesat a šli po zablácené cestě až do našeho cíle. Cesta byla fakt příšerná, všude bahno rozhamtaný od koní, pak se ta cesta ještě různě vlnila atd… Prostě jsme všichni byli rádi, když jsme dorazili na místo. Utábořili jsme se tam na jednom rozcestí a pak jsme potkali nějaké turisty, kteří šli od Dukelského Průsmyku a říkali, že zbytek cesty je stejně jako tady zablácený a nestojí to za nic. Tak se rada starších rozhodla, že dál nepůjdeme a že zítra sejdeme do nejbližší vesnice. Všichni se začali radovat a jíst čokolády, které nám měli zbýt na další dny pochodu. K večeři jsme si dali polívku a chilli fazole, takže jsme pak hodně smrděli :o). Tu noc zase strašně pršelo, takže jsme se na sebe museli lepit, abychom nezmokli.

Ráno byla zase kaše, takže jsme jí nějak snědli a chlapi pak vyrazili napřed, aby pak byli s autama dřív zpátky. My jsme zatím zabalili a pak jsme se taky vydali na cestu. Nejprve to klesalo a bylo bahno, ale pak se to již narovnalo a bylo to v pohodě. Po cestě jsme si na jednom paloučku dali oběd a vykoupali se v místní řece a pak šli zase dál do vesnice „Osadné”, kde jsme hledali hospodu a úspěšně. Dali jsme si tam zmrzlinu a křupky. Pak jsme zavolali Brkosovi kdy přijedou a říkali, že v 8 a tak jsme si šli najít místo na spaní. K večeři jsme si dali špagety a pak přijel Brkos s Tomkem a přivezli nám kofolu!!!, byli jsme v sedmém nebi. Ráno byla zase kaše!! Už nám to tak trochu lezlo krkem, ale něco jsme jíst museli. Auty jsme se odebrali do Dukelského Průsmyku, kde jsme si prohlédli památníky, tanky, děla a pak jsme šli na rozhlednu, kde nám průvodce vysvětlil, jak tam ta válka probíhala. Po prohlídce jsme se šli ještě podívat na letadlo Dakota a na lesní bunkry. Autem jsme se potom odebrali do „Údolí Smrti”, kde bylo po cestě asi 8 tanků, třeba v poli nebo ukrytý v lese. Když jsme si to všechno hezky prohlídli tak jsme si šli hledat místo na spaní. Nejdříve jsme jezdili po romských vesničkách, ale pak jsme to zapíchli v nějakém poli. Ráno jsme měli namířeno pro vodu a pak do rodného městečka Andy Warhola – Medzilaborců, který tam má své muzeum s obrazy. Cestou jsme koupili rohlíky a pak jeli do historického městečka Levoča, kde byly zrovna nějaké řemeslné trhy a měla tam vystoupení taneční ukrajinská skupina. Levoču jsme si prošli, něco si koupili a pak jeli dál.

Celý den jsme se ale hlavně těšili na salaš, kde dělají halušky, ale nejdřív jsme se ještě byli podívat na zřícenině hradu „Spiš”, kde to měli opravdu nádherně udělané. Tomek si tam při šermířském představení zašermoval a MudrKačku tam málem popravili. A pak již následovaly halušky. Salaš měli moc pěkně udělanou a ty halušky byly taky super. Po večeři jsme se šli uložit na místní fotbalové hřiště a doufali jsme, že na nás nikdo nepřijde. Ráno byla zase kaše!!! Po vydatné snídani jsme se vydali do města na nákup a pak hurá do „Tatralandie”. Na to jsme se těšili snad ze všeho nejvíc, až se vykoupeme v super aquaparku. Přijeli jsme tam asi kolem 11. hodiny a byli tam asi do 20 hodin. Všichni jsme se tam pořádně vyblbli na tobogánech ve vířivkách a podobně. Bylo tam nesčetně mnoho tobogánů např.: černá díra, trychtýř, blikající tobogán, prudké skluzavky a taková zajímavá U-rampa, ve které se jezdilo na kruzích atd… prostě super. A taky tam běhala Pamela Anderson z pobřežní hlídky a plavčíci tam tancovali, bylo to dost ulítlé, ale bezva.

Když jsme se pořádně vykoupali, tak jsme šli do westernového městečka, které bylo hned za rohem a koukli na show „Kdo z koho”. Bylo to akční a zároveň vtipný. V představení proti sobě bojují dva konkurenční podniky Juning Oil Company a Gold Company, různě si navzájem škodí apod… A poté jsme se již vydali na cestu domů. V autě hrála hudba a každý (až na řidiče) jsme po chvíli vytuhli. Ale nejvíc nás naštvalo, že jsme chtěli jít do jedné salaše cestou pro sýry a oni nám přímo před nosem zavřeli krám. Tak jsme jeli domu s nepořízenou. V Praze jsme byli asi kolem půl druhé ranní v neděli. Já Fífa a Ušák jsme spali u Kačky a Brkose a Davida jsme odevzdali jeho mámině ještě v noci. Bylo to stejně jako vloni báječné, prostě super dobrodružství.

Celou akci jsme absolvovali ve složení: já Fífa, Ušák, David a Víťan od Dakoťáků a z dospělých pak naše SeKačka s Dakotskou MudrKačkou a Brkos s Tomkem

A to je celý příběh…

Fífa

Fotografie z našeho výletu jsou k vidění ve fotogalerii – autorem je pan Dakota Tomek