Vana, vlajka, tráva, toaleťák aneb Co dělali staňáci po táboře?

Těsně po táboře jsme poprosili rodiče staňáků, aby zkusili popsat, jaké to bylo, když se jejich droboť vrátila z tábora. Sešlo se nám několik postřehů a tak vám je přinášíme i když s lehkým odstupem na zlatém podnose :) Každý takový příspěvek nás nesmírně potěší. A je třeba říct, že jsme se u čtení fakt dobře pobavili :) Píšete, že se dětem na táboře líbilo a to jsme moc rádi … proto to konec konců děláme. Díky moc rodičové. Doufejme, že přibudou i nějaké vtipné postřehy během roku po výpravách :)

Míša Matoulková (Míša)

Ahoj, díky za info.  Hlásím, že nám přebývá jedna teplá vložka do holinek a dvě ponožky. Zase nám ale dvě jiné ponožky chybí 😊 Předpokládám, že přebývající věci budou Davídka, který bydlel s Míšou ve stanu.

Ódu by nejlépe sepsal nás dědeček, který pomáhal s odtravňováním oblečení před vypráním. Říkal, že kdybychom tu suchou trávu prodali, vydělali bychom majlant…. Míšovo sandále cestou z tábora měli rozlučku, po sundání z nohou putovaly do popelnice (staré, černé, odrbané a asi o číslo menší :D).

Míšovi se tábor moc líbil, říkal, že příští rok pojede zase :)

Na fotky se těšíme!

Matoulci

Andy Pichlíková (Luky a Sárinka)

Ahoj všichni vedoucí, hned na začátku Vám chci moc poděkovat za super tábor. Oba byli nadšení a plní dojmů, jo a čistější než minulý rok  😃 Hned jak přišli domů, tak nám oznámili, že příští rok chtějí jet znova a že to strašně rychle uteklo. (Před táborem brečeli, že nikam na tak dlouho nechtějí jít). Asi po 5 minutách v Praze si postekli, že jim chybí příroda a že se těší na „normální“ záchod. 😊

Když nám vyprávěli zážitky z tábora, tak to znělo následovně… Na táboře jsme šli do lesa… smích… Kuře… smích.. a dál se popadali za břicho a smáli se… my vůbec netušíme čemu… 😊 protože se u každé historky, tak strašně začali smát, že jim nebylo rozumět.

Doteď přijdou občas s něčím takovým… a víš na táboře….

Při vybalování kufru slyším… Jé tady si… já z hrůzou v očích otevírám dětský pokojíček. V myšlenkách se modlím, aby to nebylo nějaké zvíře z tábora. A Luky držel v ruce ruličku toaletního papíru… strašně se směje a říká… já myslel, že sem ho ztratil… chodíl jsem si pro něj k vedoucím.

Sárinka vytáhla z kufru svůj úlovek ( vlajku ) a na můj dotaz, co s tím má v plánu dělat, mi řekla, že si to dá přeci na zeď.  I přes moje námitky jí tam má 😊

Večer jsme seděli v obýváku… povídáme si… Luky jde na toaletu… Vrátí se za námi. V ruce toaleťák… Když si to uvědomil, tak se začal smát… a říká: „Já jsem zvyklej z tábora si ho pořád brát sebou 😊“.

Letos i vzkazy po táboře byly moc hezké a nemuseli jsme je schovávat, aby to nečetli.

Moc děkujeme všem co se podíleli na táboře. Byl to kus skvělé odvedené práce.

Pichlíkovi

Martina Jánská (Laurinka a Denis)

Laury první tábor

„Ahoj mami, ahoj tati“, říká s úsměvem naše dcera Laura, kterou jsme tři týdny neviděli a která zničehonic stojí před námi, zatímco ostatní děti terpve přechází ulici před školou v Jesenince.

„Kde ses tu vzala, vždyť děti jsou všechny tamhle“, divím se já a ona mi s úsměvem vysvětluje, že jí to dovolili vedoucí, když nás zahlédla, aby za námi doběhla.

Zdá se mi jakoby větší, má na sobě námořnické pruhované tričko, modré šortky, pevné boty s ponožkami, docela upravené vlasy v copánku, na zádech malý batůžek a v ruce třímá jakéhosi plyšáka, kterého později označí za „Cibulku“. Nevinně se usmívá a celá kvete. Kolena má úplně černá, a na rukou i na nohou má všelijaké odřeniny, modřiny a škrábance, ale vůbec si jich nevšímá.

Je prostě jiná, po třech týdnech bydlení ve stanu a her od rána do večera, pohybu na čerstvém vzduchu mám dojem, že je jiná. Nasedáme do auta a jedeme domů, kde už čekají oba její bratři – mladší Jáchym, který první dny tábora po sourozencích plakal a starší Denis, který přijel z tábora o chvílli dřív kvůli teplotě a nějaké střevní viróze.

„Nové rybičky, já se tak těším!“, je Laury první věta v okamžiku, kdy si sundavá před bytem boty. Napsali jsme jí do jednoho dopisu, že máme 6 nových miniaturních rybiček – pavích oček, které nám přinesl kamarád Sal. V našem malém dvacetilitrovém akváriu byly tou dobou už dvě tetry, pancéřníček a bojovnice pestrá neboli betta,  Laurou přezdívána Vojtíšek.

Po přepočítání nových rybek v akvárium běží Laura pozdravit kromě svého malého bráchy ještě dvě morčata, Kevina a Mafina, a přivítat se s kočkou Justýnou a pak následuje kontrola jejího zahradnického umu. Na paprapetu v dětském pokoji má totiž několik květníčků s různými rostlinami a hned se nás s trochou podezření vyptává, zda jsme jí zalévali kytky, když byla na táboře.

Po pozdravech a přivítání s každým živým členem naší rodiny následuje očista – napouštíme vanu, do které se Laura nadšeně vrhá, chce vít teplé vody a odmítne Jáchymův dotaz, zda se může vykoupat s ní. Ten zdrcen s pláčem odchází z koupelny, kde si Laura prozpěvuje a potápí se a její dlouhé rozpuštěné vlasy se pod voudou vlní jako stébla trávy na poli ve větru. Při tom vypráví jednu příhodu za druhou – co se stalo na výletě v Blatné, jakou další lásku v oddíle má a jaké nové kamarády tam potkala. Dokonce po mě chce donést do koupelny kufr a z něj vytáhnout úplně nové legíny, které bylo zapotřebí koupit v Blatné.

Po koupeli sedí zabalená v županu před televizí – výdobytky civilizace jí opět zcela pohltily a tak nám už moc nevypráví, já jí přitom rozšesávám tu její hřívu a v duchu děkuju všem ochotným vedoucím, že ji vlasy na táboře pravidelně rozčesávali a udržovali je hezky upravené.

Když už oba bráchové spí, Laura ještě pořád vypráví, ukazuje nám námořní průkaz se svou fotkou a pozicí „plachtářka“, předvádí nám výložky a zpívá písně ze zpěvníku, váže uzly a říká, jaká písmena z morseovky už umí. Ještě v půl jedenácté chce, abychom jí přečetli kousek z knížky, kterou jsme ji poslali na tábor, ale kterou si tam neměla čas číst. Po první kapitole konečně usíná a spokojená se usmívá ze sna. A zdá se jí určitě o táborových nástupech, úklidu stanů, běhání po lese, rozdávání pošty ve srubu, kuchařském umění slavné Bouchy a o všech krásných zážitcích, které si z tábora přivezla.

Martina Jánská