Velikonoce ve Svratouchu

Když Ondra ve středu večer sliboval, že nás o Velikonocích čeká velké dobrodružství, vůbec netušil, co všechno nás čeká. Ještě ten večer, když už děti spaly, nás navštívil Bohouš Kuřátko. Ano, právě ten slavný vynálezce, držitel Bonelovy ceny. A ten nám nabídl, že nám pomocí svého vynálezu zajistí cestu kolem světa za POUHÉ čtyři dny. Jules Verne se svými osmdesáti dny se může jít vycpat.

Ráno jsme se probudili už v Jižní Americe. Jenže co se nestalo: Bohouš se už neobjevil a stroj, který nás měl přesouvat v prostoru, nás zároveň přesunul i v čase. Takže jsme sice byli kdesi v amazonském pralese, ale v roce 1205. A Bohouš nikde. Jen uprostřed pralesa visela indicie, kde by se Bohouš mohl dál nacházet. Pokud nevíte, co je to Čomolungma, zeptejte se — určitě vám to děti poradí.

Výstup na tuhle horu děti absolvovaly přivázané k sobě a musely se potýkat s různými patáliemi. Provázely je závěje sněhu, zranění, a dokonce potkaly i yettiho. Večer se přesunuly na kontinentě jen o kousek severněji, do mongolských plání, kde jsme se věnovali mongolským koním a také práci s kůží.

V pátek nás čekala Severní Amerika v roce 1927. Donesla se k nám zpráva, že pan Kuřátko se snad někde ztratil a že se za ním musíme vydat na výpravu. Na tu jsme však neměli peníze, a tak jsme se je jali vydělávat. Obchodovali jsme a převáželi nejrůznější zboží mezi Novým Yorkem, Kubou, Quebecem či Los Angeles. Kryštof se ukázal jako jeden z největších obchodníků s drůbeží, když si prodejem slepic vydělal snad nejvíce ze všech. Laura zase asi nejvíce ze všech obchodovala s droždím. Nakonec jsme vydělali dostatečný balík, a tak jsme se celé odpoledne vydali na cestu za Bohoušem.

I když to v jednu chvíli vypadalo slibně a mysleli jsme si, že Bohouše nalezneme schovaného uprostřed Ameriky na posedu, nakonec jsme ho opět nenašli. Čas se nám neúprosně krátil a my už jsme se potřebovali vrátit domů — a hlavně do správného století.

V sobotu ráno jsme se probudili na jihu Evropy. Jenže se psal rok 1472 a vrcholil středověk. Ve středověku jsme se navzájem předháněli ve shánění hudebních nástrojů. Snažili jsme se přesvědčit jednotlivé řemeslníky, aby se věnovali právě tomu našemu týmu, nebo naopak tomu druhému.

Odpoledne jsme navštívili Austrálii, a to v budoucnosti, v roce 3000. Tam jsme se konečně něco dozvěděli o tom, kde by se Bohouš mohl nalézat. Díky této stopě jsme se i s materiálem na výrobu speciálního vysílače přesunuli na jih Afriky, a to opět do minulosti, do roku 300 př. n. l. Tam jsme co nejrychleji postavili vysílač a pak i pod moře natáhli silný optický kabel, abychom zjistili, že Bohouš se nachází na Antarktidě, a to až v roce 400 000.

Na Antarktidě jsme potkali spoustu zajímavých a někdy trochu podezřelých individuí: robota, který komunikoval pouze pomocí morseovky, cizince, který zase mluvil jen anglicky, a také lamu. Nakonec jsme pana Kuřátka našli — a co víc, zjistili jsme, že ztratil paměť. Pomocí futuristického vynálezu se nám však podařilo jeho paměť obnovit a on nás za odměnu dopravil zpátky do Svratouchu, do roku 2026.

Z velikonočních prázdnin už nám toho zase tolik nezbylo, a tak jsme strávili nedělní odpoledne přípravou na velikonoční pondělí. Zdobily se velikonoční perníčky, barvila se vajíčka a pletly se pomlázky. Pak už jsme se jen vyspali, ráno si zakoledovali a vyrazili na vlak. Byly to prázdniny plné cestování, ale nakonec jsme všichni dorazili zpátky k rodičům, na které jsme se moc těšili.