Víkend snů ve Sloupu aneb Když se daří, tak se daří!

 /  webmaster

Školní rok nám začal před měsícem a stejně tak i ten náš oddílový. Několikrát jsme se vyspali a už na nás číhalo první volno: svatý Václav to prostě zařídil. A tak, stále posilněni prázdninovým odpočinkem, jsme se s plnou vervou hrnuli na naši první letošní víkendovou akci. Cílem několika dní volna byla námi nejčastěji obývaná asociační základna ve Sloupu v Čechách.

Dvanáct dětí, tedy spíš puberťáků, tři dospělí, jedno mimino, tři kytary a jeden modýlek létajícího letadla se vesele krčili na našem tradičním místě. Někoho jsme nacpali do auta, zbytek putoval do Holešovic na nádraží. Celá paráda začala, když jsme si prodírali cestu davem k přistavenému autobusu. „Chybí Šimon, kde je…?” „Čus, Šimáku, kde jsi?” „No stojím na Hlaváku, na zastávce…”, „Ty jsi tele, jedeme z Holešovic, tak fofruj…!” Problém vyřešen. V Praze jezdí metro a vzhledem k tomu, že zrovna nikdo neskočil do tunelu, tak jsme byli kompletní. Trochu nás sice děsil ten dav, co stál před námi i za námi, ale budiž, tam se nějak nacpeme… No, nenacpali jsme se, tedy všichni ostatní ano, jen nás odmítli vzít. Nebylo to tím, že bychom smrděli, nebo byli hluční, ale prostě prý z bezpečnostních důvodů. Vysvětlil nám to až řidič konkurenčního busu: děti prý jezdí za půlku, a tak radši vezmou dospěláky … No nic, jedeme, sice o hodinu později, ale jedeme.

V Novém Boru je už přistavený náš supervůz, nasedá první várka a řítíme se do Sloupu. Řítíme se ale asi jen kilometr – a pak bum, řach, v motoru něco cvakne a náš neohrožený vůz dojezdil. Co teď? Osazenstvo auta se žene pěšky do Sloupu, aby tam mimino nezůstalo moc dlouho samo s těmi puberťáky, jeden ostřílený vedoucí čeká na kamaráda Tomka od Dakotů, aby ho odtáhnul a zbytek si normálně počkal na autobus a frčel až do Sloupu.

Druhý den vcelku nuda. Tedy, nuda nebyla: hráli jsme, zpívali jsme, výletnili jsme, no a samozřejmě létali s naším letadlem …

Ale v sobotu ráno ty parády pokračovaly. „Jdu nasekat dříví,” říkal náš vedoucí Lukáš. Za chvíli se přiřítil, kde prý je Kačka… „Koupe se, co se děje?” „Nóóó, víííš, já jsem se trošku seknul sekerou…” Takže se na to podívám a vidím, jaký je to šikula. Na šití to není, tedy nejspíš, to pořešíme motýlkama… Zavážeme, zalepíme a fungujeme dál. Jizva tam teda bude, ale kdo žádnou nemá, že? Jdeme se odreagovat a zahrajeme si Hutututu, co vy na to? No jasan, je to paráda. Tedy až do toho nárazu a podezření na vyhozené rameno. Ale zase jsme to nějak ukočírovali, rameno v pohodě, jen trochu bolí.

Neděle byla už vcelku klidná, nemohlo nás už nic moc překvapit. Tedy trochu nás překvapila ta cena za odtahovku, nějak jsme to auto museli dostat do servisu do Prahy. Co je s motorem zatím nevíme, ale patrně to bude nějak rozbitý. Hodně rozbitý :-)

Pevně věřím, že jsme potěšili škodolibé tomíky, nebo i ostatní. Prostě vy, co nemáte rádi Pražáky, si to přečtěte ještě jednou, ať máte úsměv na rtech :-) Samozřejmě i přes to všechno jsme zažili spoustu zábavy, oslavili dvoje patnáctiny, ale o tom by byla nuda psát… Legraci zažívají všichni a tak je třeba se občas podělit o nějakou tu pohromu :-)

Mějte se fajn.

Ondra

Fotografie naleznete v našem albu!