Vyzvědači podruhé a to od Jirky Dívky

Další opravdu dlouhé vzpomenutí na letošní Vyzvědače vytvořil náš Jirka Dívka. Jeho článek byl víceméně pouze jedna, neuvěřitelně dlouhá věta :D. Takže po drobné redakční úpravě je k přečtení níže. Vzhůru do toho.

V pátek 18.11. jsme večer jeli do Kutné Hory hrát Vyzvědače. Vlakem jsme jeli asi jednu hodinku. Spali jsme v jedné škole naproti svaté bramboře (Barboře). Všichni jsme spali v jednotlivých třídách a večer jsme si povídali o tom, jak se těšíme na Vyzvědače.

Večer, asi kolem osmé hodiny dorazili všechny další týmy a asi o hodinu později si nás zavolal Tomek do tělocvičny, aby nám mohl říct o pobytu ve škole. Říkal nám, abychom nelítali po chodbách, ale hlavně, abychom nic nerozsekali, protože by se to stejně hned provalilo díky tomu, že na každém kroku byla kamera. Poté jsme si hráli v tělocvičně a asi okolo desáté jsme si šli čistit zuby a šli na kutě. Ráno jsme vstávali v osm třicet a šli jsme na snídani. Asi po půl hodině jsme se na papali a Tomek nás opět svolával do tělocvičny kvůli Vyzvědačům, aby nám vysvětlil oč jde a co to vůbec Vyzvědači jsou. Řekl nám, že musíme připravit několik otázek. Náš tým byl zelený a byli jsme rozděleni do dvou skupin. Na skupinu, která hrála za světla a skupinu, která hrála ve tmě. Rozdělili jsme se, šli jsme hledat otázky, ale ke všemu jsme museli najít místo pro štábmistra. To byl takový pán, který měl na hlavě papírovou čepici a v ruce otázky pro náš tým. Otázky byly lehké a těžké. Těžká byla za pět bodů a lehká za body tři. Otázky jsme vymysleli, ale štábmistra jsme ještě neschovali. Minulý rok jsme ho měli schovaného na jednom pozemku u jedné pani a tak jsme se rozhodli, že ho schováme zase na nějaký pozemek.

Chodili jsme a zvonili na různé pozemky, ale nikdo nebyl doma. Pak jsme přišli k obrovitánskému baráku a tam jsme zazvonili a ono nic a najednou vylezla starší pani z okna a pravila: „Copak jsi přejete?“ Požádali jsme jí o azyl, ale řekla, že se půjde zeptat. Najednou se vyřítila z toho okna a pravila, že bohužel, že bude venku pes. Zpátky k tomu štábmistrovi, šli jsme dál a cestou jsme zvonili na všechny zvonky a ono nic a najednou bílé světlo na konci tunelu a on tam z velkých dveří vylezl velký pán a ptal se, co potřebujeme. My na to, že ubytovat dvě skupiny a on odpověděl: „Samozřejmě, jestli budu doma, tak vás tu vítám.“. Spokojeně jsme odcházeli s úsměvem na tváři. Pak jsem vyrazili do školy na oběd. Když jsme papali, tak si jeden vedoucí od nás vyzvedl otázky a schoval si je do kapsy a šel pryč, ale mi Staňáci se nenecháme nikým ani ničím odlákat od jídla!

Pak vyrážela první skupina do terénu, všichni jsme s nimi šli, abychom se ujistili, že budeme mít štáb u toho pána pro našeho štábmistra. Přišli jsme k jeho pozemku a zvonili jako blázni a ono nic, no tak se všichni naštvaně rozešli a kvůli tomu že bylo málo času tak si ta první skupina šla najít něco jiného. Lidi z první skupiny začali všichni běhat pro otázky a ta druhá skupina šla na pizzu.

Později přišla na řadu i druhá skupina. Vyrazili jsme o něco dřív, aby si kluci mohli koupit pizzu. Já s Adamem jsme šli hledat místo pro štábníka a našli jsme! Bylo to krásné place, kde jsme dostali i bramboráky a čaj od jedné milé paní. Začali jsme hrát, zjišťovali, chytali, ale nejlepší byly naše převleky, třeba bezdomovec atd. Dohráli jsme a frčeli do školy, kde jsme si chvilku odpočinuli a šli se vyhlašovat výsledky. Tomek nás zavolal do tělocvičny na vyhlašování výsledků, tam jsme se usadili a všichni napjatě poslouchali, jak na tom letos byli. Naše druhá skupina byla 11., to opravdu nebylo nic moc, ale naše první skupina byla 8. sice také nic moc ale lepší než být poslední !!! Druzí byli Dakoti a první Roháči z Kladna. Po vyhlášení někdo odcházel z tělocvičny z úsměvem na tváři, ale někdo taky ne. Zatímco všichni odcházeli z tělocvičny, tak mi už byli připraveni na čištění zubů a na krásný spánek na další den, abychom byli fit, protože jsme šli do kutnohorských stříbrných dolů.

V neděli ráno jsme se šli nasnídat, abychom měli plno energie na balení a uklízení a tak jsme se krásně najedli a šli jsme balit a uklízet třídu. Postupně si všichni zabalili a pomalu, ale jistě jsme začali uklízet třídu, abychom mohli vyrazit do kutnohorských stříbrných dolů. Uklidili jsme a hurá dolů do dolů. Když jsme tam přišli, odložili jsme krosny a šli na devadesáti minutovou exkurzi dolů do dolů. Dostali jsme svého průvodce a šli jsme. Pan průvodce nám nejdříve řekl něco o historii dolů a pak jsme šli do první části, která byla ani ne třiceti metrová a na konci té chodby byl osel. Nikdo nevěděl proč, ale pán nám to vysvětlil a říkal, že dřív se to tam jmenovalo U Starého osla. Pak nás vzal do těžební místnosti, tam nám něco dále řekl o historii a poté jsme šli do opravdovejch dolů. Než jsme tam šli, museli nás vybavit na cestu bílejma oblekla, přilbou a ruční svítilnou a byli jsme připraveni vyrazit do podzemí. Vešli jsme tam a museli jsme zdolat mnoho schodů. Šli jsme různými úzkými uličkami a ten pán nám něco slíbil. Uděláme prý takovej pokus, že až budeme úplně dole, tak že všichni zhasnou své lucerny. Tak jsme to zkusili a byl to krapet mazec! Tma jako v pytli a neuvěřitelná atmosféra. Poté jsme vylezli z dolů a šli jsme se podívat, jak se vyráběli Pražské groše. Pak jsme už jen šli na vlak a jeli domů.

Dívka